Defragmentace

Dnes se podíváme na to, co je to defragmentace, k čemu slouží a jak jí používat. Hodně často je totiž zmiňovaná jako jeden ze způsobu zrychlení běhu operačního systému a kdo by nechtěl mít rychlejší systém?

Uživatelé operačního systému Windows jistě znají utilitu, která se jmenuje defragmentace disků. Pro ty, co neznají, najdete ji ve vlastnostech disku. Mnoho uživatelů, když z Windows přejdou na Linux se ptají, kde je tato možnost, nebo jak se dá defragmentace na Linuxu provést. Vezmeme vše popořádku od toho co je více problémové.

V operačním systému Windows jsou soubory na disk zapisovány hned za sebe, znamená to tedy, že vytvoříte libovolně veliký soubor a systém Windows jej zapíše hned na začátek disku, vytvoříte další a on jej zapíše hned za něj, je to ideální případ, při kterém žádný soubor již neotevřete, nezměníte a ani nijak needitujete, tato situace vypadá nějak takto:

Jde tedy o ideální případ, ovšem pokud soubor na disk uložíme, je jasné, že s ním někdy později budeme chtít pracovat. Tedy soubor otevřeme, něco do něj připíšeme, něco umažeme. V tuto chvíli již systém, který ukládá soubory hned za sebe začne mít problém. Důvodem je fakt, že daný soubor, pokud je nová verze větší než byla původní je potřeba rozdělit. Rozdělením souboru vznikají fragmenty (více částí souboru), díky kterým je otevření daného souboru pomalejší. V případě, že začneme manipulovat s takto vytvořenými soubory, může se nám stát něco takového:

Na tomto obrázku je tedy velmi dobře vidět, že nejrůznějším editováním souborů dochází k jejich fragmentaci. Výsledná práce se soubory je díky těmto fragmentům pomalejší. A právě kvůli těmto situacím je zde defragmentace.

Mnoho uživatelů, kteří z Windows přesedlají na Linux se ptají, zda je i zde potřeba defragmentace, protože v defakto žádné distribuci není nástroj pro defragmentaci. Linux je od začátku tvořen, jako víceuživatelský systém. Zde se tedy počítá s tím, že k disku bude přistupovat větší množství uživatelů, kteří budou vytvářet mnoho souborů a tak systém nezapisuje soubory přímo za sebe, jako je to u Windows. Distribuce Linuxu soubory rozhazuje po disku a díky tomu lze dosáhnout toho, že když soubor editujete, má kolem sebe dostatek prostoru a není potřeba jej rozdělovat. Jistě vás napadne, že když systém rozhazuje soubory různě po disku, co se stane v případě, že vytvořený soubor se nevejde do žádné mezery? Systém umí soubor na disku rozdělit, tedy vznikají fragmenty úplně stejně, jako je to v prostředí Windows. Nicméně Windows vytvářejí fragmenty již od prvního použití disku, kdežto Linux až cca od 80% kdy je disk zaplněn.

Pokud tedy máte v Linuxu dostatečně velký disk, který nikdy nezaplníte, defragmentace vás nemusí trápit. Pro ty, kteří takové štěstí nemají je tu mnoho programů, které defragmentaci umí. Jedním z nich je i program pyfragtools, velmi trefně pojmenovaná utilita napsána v Pythonu, která se stará o defragmentaci a analýzu disku. Nicméně pro většinu uživatelů Windows bohatě stačí integrovaný nástroj.

Co se týče fragmentů v případě SSD disků, je důležité zmínit, že SSD disky pracují jiným způsobem. Tento způsob čtení a ukládání připomíná operační paměť. Fragmenty se zde tedy neřeší. Defragmentace se řeší jen a pouze na discích, co mají mechanicky otočnou plotnu. Je to z důvodu, že čtecí hlava se musí přesouvat z pozice na pozici. Přesunem čtecí hlavy k datům a otáčením plotny se prodlužuje doba čtení souboru, otevření souboru je tak výrazně pomalejší.

---

---

Tagy: Defragmentace, Fragmentace souboru, Fragmenty, HDD, Linux, SSD, Windows

---

---